Štěnice domácí

informace, články, fotografie a mnoho dalšího

Základní morfologie a biologie štěnice domácí (Cimex lectularius) 

Dospělé štěnice mají oválné žlutohnědé nebo červenohnědé tělo (velikosti do 5 mm), nymfy jsou slámově zbarvené velikost cca 1,3 mm). Tykadla mají čtyři články. Nemají křídla. Proměna nedokonalá. Živí se pouze krví, kterou sají na lidech, ale mohou sát i na psech, kočkách a ptácích v klecích. Žijí 1 až 1,5 roku a jsou pověstné tím, že dokáží hladovět několik měsíců. Vyskytuje se pouze v pravidelně obývaných lidských obydlích. 

Vývojová stádia: vajíčko – nymfa (5. stádií, každé se musí nasát krve, aby jejich vývoj pokračoval) – dospělec (samice, samec). Vývoj od vajíčka do vajíčka trvá při teplotě 23-25 °C 30 – 50 dní. 

Po dosažení pohlavní dospělosti mohou klást vajíčka – dosažení pohlavní dospělosti je závislé na teplotě okolí (při teplotě kolem 23°C je to asi 62 dní, při teplotě 18°C 125 dní). Podobná závislost platí i pro odolnost k hladovění (při 23°C vydrží štěnice hladovět 70 – 136 dní, při 18°C pak 143 – 260 dní). Vajíčka kladou samičky v úkrytech a přilepují je k podkladu sekretem. Za jeden den nakladou až 12 vajíček, za celý život pak od 200 do 500 vajíček (údaje se různí). 

Štěnice jsou gregarický hmyz (tzn. hmyz, který se sdružuje), proto ve vhodných úkrytech zakládají kolonie. Tyto kolonie jsou dobře dohledatelné podle tmavých výkalů štěnic, svleček (exuvií) a světlých vajíček, které se hromadí v jejich okolí. Při vyrušení (otřesy, ostřejší světlo, aplikace insekticidů) tyto kolonie opouštějí. 

Štěnice vyhledává hostitele (člověka) pomocí tepelných senzorů na vzdálenost 1,5 – 6 metrů (dostupné zdroje se rozcházejí). Krev sají v noci, ve dne jsou v úkrytech. Při velmi vysokém stupni zamoření jsou však i přes den na volně přístupných místech (stěny, nábytek, rámy oken apod.) Štěnice není světloplachá – nevadí jí běžné denní světlo ani běžné umělé osvětlení. Bodají hlavně na odhalených (nepřikrytých) částech těla; pod peřinou nebo pod oděvem zpravidla ne. Při vpichu vstříkne do rány anestetikum, takže kousnutí nebolí; zánět (zarudnutí a svědivost) se objeví až později. Uvádí se, že pokud člověk nikdy dříve nepřišel se štěnicemi do kontaktu (nebyl pokousán), objeví se mu první reakce až po týdnu po pokousání. Poté se objevuje cca po osmi hodinách od pokousání. 

Dospělá štěnice se pohybuje rychlostí cca 1m / min; nymfy 20cm / min. Lezou hlavně po drsných plochách, na skle nebo plechu se neudrží. Při vyrušení spadnou – není však pravda, že se takto cíleně dostávají do blízkosti člověka. Sání trvá 5 – 20 minut dle vývojového stádia. Sání štěnic vyvolává dosti značné kožní reakce a vznik tzv. cimikózy, která bývá velmi často praktickými lékaři zaměňována za reakci na kyselé a podobné vyrážky a tím zůstává pravý původ déle neodhalen. Interval sání krve je závislý na teplotě (při teplotě 18 – 20°C jedenkrát za 7-10 dní; při teplotě 25°C jedenkrát za 3 – 4 dny), v době mezi sáním jsou v úkrytu. Při teplotě 16 °C přestávají být aktivní. 

Vědci studovali genetickou rozmanitost štěnic v budovách a zjistili, že je natolik malá, že v některých případech štěnice, které zamořily celý dům, pocházejí od jediné samičky! Tito příbuzní se dál a dál kříží mezi sebou – některé takto příbuzné populace už vytvořily 70 generací – a zjevně se to nijak negativně neodráží na jejich zdraví, zatímco u jiných živočichů by takto rozsáhlé příbuzenské křížení vedlo k závažným mutacím, které by nakonec znamenaly pro tyto populace záhubu. Pro štěnice a také šváby to však evidentně není problém – což také může vysvětlit, proč se dokáží tak rychle šířit a množit. 

Přenos choroboplodných zárodků z člověka na člověka nebyl u štěnice domácí prokázán. Nedávno vyšel článek (k přečtení zde) o novém výzkumu kanadských vědců, který prokazuje, že v těle štěnic byly nalezeny bakterie odolné vůči antibiotikům, ale nebylo prokázáno jejich šíření na další „oběti“ pokousání.